Zakladatelé
Miroslav Tyrš
Filosof a tělovýchovný průkopník. Duchovní otec myšlenky, která změnila národ.
Období
Spoluzakladatel Sokola · 1832–1884
Filosof a tělovýchovný průkopník. Duchovní otec myšlenky, která změnila národ.
Když se v roce 1832 narodil Miroslav Tyrš, původně Friedrich Emanuel Tirsch, nikdo netušil, že z malého chlapce s křehkým zdravím vyroste muž, který rozhýbe celý národ. Dětství prožil ve znamení ztrát – brzy přišel o rodiče a vychovával ho strýc. Možná právě tehdy v něm vyklíčila myšlenka, že člověk se musí naučit obstát sám, posílit tělo i ducha, aby unesl životní zkoušky.
Tyrš byl vzdělanec – filozof, historik umění, estetik. Učil na pražské univerzitě, psal odborné spisy, přemýšlel o smyslu krásy. A právě tuto schopnost vnímat krásu dokázal přenést i do tělovýchovy. Cvičení podle něj nebylo jen dřinou svalů, ale i harmonií pohybu, krásou, která může formovat charakter.
Osudovým okamžikem bylo jeho setkání s Jindřichem Fügnerem – bohatým pražským podnikatelem, který měl nejen prostředky, ale i srdce na pravém místě. Tyrš přinesl myšlenku, Fügner organizační talent a finance. Společně v roce 1862 založili Sokol pražský – spolek, který se brzy stal mnohem víc než tělocvičnou.
V jejich tělocvičně se necvičilo jen tělo. Rostla tu nová generace Čechů, která měla být zdravá, silná, sebevědomá a hrdá na svůj národ.
Tyrš dal Sokolu heslo, které znají generace dodnes – „Tužme se!“. Nebylo to vyzvání jen ke svalům. Byla to výzva k vůli, k charakteru, k tomu, abychom se jako lidé i národ nikdy nevzdávali.
Na jeho myšlenkách vyrostly hromadné skladby, které později tvořil František Pecháček, a také cvičenci, kteří na olympiádách získávali medaile – Bedřich Šupčík, Ladislav Vácha, Alois Hudec nebo Eva Bosáková. Všichni byli dědici Tyršovy ideje, že tělo a duše patří k sobě.
Sokol se neomezil jen na české země. Díky krajanským komunitám vznikaly sokolské jednoty i v zahraničí – nejdříve v Americe, kde se staly centrem českého spolkového života. Tyršova koncepce tělovýchovy se šířila i do dalších slovanských zemí – do Polska, Slovinska, Srbska nebo na Slovensko. Sokol se tak stal jedním z prvních „českých exportních fenoménů“ 19. století.
Tyrš žil v době národního obrození. Byl blízký myšlenkovým kruhům Františka Palackého či Karla Havlíčka Borovského, kteří chápali, že tělovýchova je i politickým činem – upevňuje národní sebevědomí.
Na přímou spolupráci s Masarykem nebo Benešem už nedošlo, protože Tyrš zemřel dříve. Ale právě oni vnímali Sokol jako důležitý pilíř občanské společnosti. Masaryk se účastnil sletů a Beneš později vystupoval na sokolských akcích doma i v exilu. To jen potvrzuje, že Tyršovo dílo přerostlo hranice tělocvičny a zasáhlo i samotné dějiny české státnosti.
Když Tyrš v roce 1884 tragicky zahynul v Tyrolsku, zůstalo po něm hnutí, které už nešlo zastavit. Oficiálně se uvádí, že uklouzl a utonul v horské bystřině, ale okolnosti jeho smrti nebyly nikdy zcela vyjasněny. Přestože jeho život skončil předčasně, myšlenka Sokola byla natolik silná, že pokračovala dál.
Jeho žáci a pokračovatelé nesli sokolskou ideu i v nejtěžších dobách – v odboji proti nacismu, kde padli hrdinové jako Jan Gajdoš, Augustin Pechlát nebo Anna Slezáková, a v exilu, kde po roce 1948 udržovali sokolský prapor lidé jako Marie Provazníková či František Peřina.
Dnes nese jeho jméno Tyršův dům v Praze, sídlo České obce sokolské. Historický Michnův palác se stal v meziválečném období centrem tělovýchovy a kultury. I když se ho Tyrš nikdy nedožil, stal se symbolickým domovem jeho odkazu a místem, odkud se sokolská myšlenka dál šíří.
Každý slet, každé cvičení, každý sokolský pozdrav „Nazdar!“ nese v sobě Tyršův rukopis. Byl to muž, který proměnil osobní slabost v národní sílu.
Na jeho odkaz dnes navazují i současní sokolští činovníci jako Marek Brodský, Michal Doležel či Martin Chlumský. Ukazují, že Tyršovo poselství neztratilo nic ze své síly ani v 21. století.
„Tužme se – pro sebe, pro rodinu, pro vlast.“
— Miroslav Tyrš